Život Egypťanů

Řecko-římské období (332 př. Kr. - 395 po Kr.)

Náboženství Keltů zůstává stále poměrně neznámým, protože se o něm nezachovaly písemné doklady sepsané jimi samými.

Vědci se domnívají, že zpočátku měla keltská božstva duchovní charakter. Až dosti pozdě se objevily první sošky. Našly se v jižní Galii, kdy zřejmě vznikly pod vlivem Řeků usazených u Středozemního moře. Místní umělci je nejdříve zobrazovali jako neurčité postavy, nahrubo vytesané do kmenů stromů nebo do kamenů.

Keltské náboženství se neobešlo bez osob, které v překladu znamenaly ,,mnoho vidoucí". Tyto osoby dnes nesou název druidové. Řečtí a římští autoři se o nich zmiňují buď jako o kněžích, nebo jako o kouzelnících, básnících a filozofech. Všechny tyto jmenované úkoly pravděbodobně druidové plnili.

Lidem, kteří všechno věděli, dávaly jejich vědomosti právo stát nad všemi členy společnosti, tedy i nad vojenskými veliteli a politickými představiteli. Na shromážděních nesměl nikdo hovořit dříve než oni.

Bez svolení druida se nesmělo nic závažného rozhodnout, ať šlo o stěhování kmenů nebo o vyhlášení války. Těšili se takové vážnosti, že ve válkách mezi keltskými kmeny mohli vejít ne bitevní pole a zastavit boj. Neví se, jakou cestou se druidové dostávali ke svému postavení. Ceasar napsal o druidovi, který byl neurozeného původu, ale ve většině případů byli druidové z vyšších vrstev. Druidové kromě vážnosti měli i hmotné výhody například neplatili daně a byli osvobozeni od vojenské služby.

Předtím, než druid dosáhl svého výsadního titulu, musel absolvovat často i dvacetileté studium u některého uznávaného mistra.Čas od času se druidové shromáždili na opuštěném místě. Někdy se vydali až do Británie, kde se nacházelo hlavní středisko druidů keltského světa. Na těchto místech druidové rokovali o nejdůležitějších problémech keltského světa. Rozhodnutí těchto sněmů bylo závazné pro všechny a druidové mohli vyvíjet nátlak dokonce i na kmenové pohlaváry.

Jako většina starobylých národů i Galové občas přinášeli lidské oběti, aby uspokojili své bohy, aby si je naklonili, či vzdali jim dík. Druidové nařizovali oběti a poté v nich četli budoucnost.

Postupně byly lidské oběti nahrazovány zvířecími. Později obětování nabylo pouze symbolické podoby. Ale kult useknutých hlav přetrvával velmi dlouho, hlavy uťaté nepřátelům na bitevním poli zdobily svatyně a prahy vchodů. Bojovníci si je přivazovali k sedlům nebo na šíji koní. Jako důkazy chrabrosti předků se dědily z pokolení na pokolení. Když přišel význačný host, neopomněli mu ukázat tento vzácný poklad. Galové byli spjati s těmito trofejemi, že by je nebyli vyvážili ani zlatem.

Aby se mohli oběti vykonávat, bylo zapotřebí chrámů. Galské chrámy byly skromné stavby ze dřeva. Stavěly se na posvátných místech oddělených od okolí příkopem a palisádou. Byly kryty slaměnými střechami, někdy ukončenými ohrádkou. Nepochybně však byly pomalovány pestrými barvami a byly pečlivě vyzdobeny. V jejich blízkosti se konaly obětní obřady se zvířaty.

Křesťanství se nepodařilo, ačkoli se o to velmi snažilo, vyhladit všechny stopy předcházejících náboženství. Místní bůh, který panoval nad svatým pramenem či na vrcholu posvátné hory, se obvykle pod vlivem křesťanství změnil na světce. Keltského boha Taranise, který metal blesky, nahradil svatý Michal. Bohyni matku zase nahradila Matka Boží…..

Většinu křesťanských kostelů postavili na místech starých pohanských svatyň. Svědčí o tom pozůstatky nalezené v jejich základech. Nejlepší příklad této proměny je Notre Dame v Paříži. Chrám vznikl na místech, kde se po dvě tisíciletí střídaly mnohé pohanské svatyně.

Potřebuji zjistit o čem mám vám napsat.Dik.

Po svatbě novomanželé vstoupili do domu, který obvykle vystavěl ženich se svými přáteli. Velikost a členění domu záviselo na postavení rodiny v staroegyptské společnosti.

Mnohem více víme o hrobech, kde mrtví měli spočinout v klidu a míru. Hroby jsou velmi honosné, protože Egyptˇané unaveni z neunávné práci na ,,zemi´´ doufali v klid aspoň po smrti.

Jijnak je tomu s pozůstatky staroegyptských měst a vesnic, většina z nich je pohřbena pod nánosy bahna z Nilu a většina věcí se rozpadla vlhkem, archeologové obvykle najdou je nepatrné zbytky denních potřeb a cenností.

Nelze se tedy divit, že mnoho expedic nezkoumalo sídliště. Pokud se zkoumala sídliště, tak většinou mimo nilskou nivu nebo dnešní osídlení. Například Petrie prozkoumal v letech 1890-1891 město stavitelů pyramidy Senvosreta II. (12. dynastie) v Lahúnu ve Fajjúmu, v letech 1888-1890 a 1903-1904 se věnoval výkopu nedalekého města v Medínet el-Ghurábu(staroegyptského Merveru) z Nové říše.Americká Hearstova expedice provedla roku 1900 výkop městečka 18. dynastie u Dér el-Ballásu, L. Borchardt před první světovou válkou a anglická Společnost pro výzkum Egypta mezi lety 1921-1937 a znovu od roku 1977 prokopali část nově založeného města Achetatonu, které dal na prázdné rovné ploše na pravém břehu Nilu u dnešní Amarny postavit král-reformátor Achnaton (18. dynastie). Dále zkoumali: F. Bruyére z Francouzského archeologického ústavu v Káhiře a rakouská expedice vedená K. Kromerem. Mnoho z jiných objevů jsou jen náhodné nálezy a výsledky kratších sondáží.

Staroegyptská sídliště dělíme do tří druhů: neplánovaná, plánovaná a s volnou zástavbou. Nejčastěji se objevují typy sídlišť, které se vyvíjeli živelně z iniciativy obyvatel. Dochází zde k zástavbě prostoru a vzniku podivných půdorysů budov, ulice nejsou pravidelné a rovné. Jakmile došlo k obehnání města hradbami, museli lidé stavět i dvoupatrové domy. Jen paláce a chrámy obklopeny pevnou a vysokou zdí zaručovaly klid a pravidelné členění budov.

Podle vyobrazení ve vesetských hrobkách si můžeme představit přibližný vzhled patrových domů velmožů ve velkoměstech. V přízemí, případně i v suterénu, bývaly dílny řemeslníků, výrobny potravinářského zboží (pekárny, sladovny,kuchyně), chlévy a sklady. V prvním patře měl majitel domu několik místností pro přijímání hostí a vedení úřední agendy. Teprve v druhém patře bylo jeho soukromé obydlí s jídelnou, ložnicí, snad i s koupelnou a oddělenou částí pro ženy-harémem.Patra spojovalo schodiště, které pokračovalo až na plochou střechu. Na ní byl dostatek prostoru pro sýpky, zásoby topiva nebo i pro lehký přístřešek, kde bylo možno příjemně posedět nebo i spát v chladivém severním vánku.Někdy se tam vešlo i skromné obydlí sloužících.

Druhý urbanistický typ - plánovitě budovaná sídla, z nichž známe Lahún, Achetaton nebo Dér el-Medínu, měla pravidelnější, často pravoůhlý půdorys, zároveň se však v nich zřetelněji projevovala sociální příslušnost jejich obyvatel.

Například město Achetaton obsahovala velké chrámy, budovy úředníků, obrovské zahrady ve kterých byly bazény s rybami a vodními rostlinami. V zadní části zahrady stála na podezdívce vlastní rezidence, do níž vedlo schodiště a honosné sloupové průčelí. Vestibulem se vstupovalo do recepčního sálu. Tento rozlehlý, k severu orientovaný prostor zakrýval plochý strop, podpíraný čtyřmi až dvanácti dřevěnými sloupy o výšce přes tři metry. Omítku stěn pokrýval bílý štuk s malovanými rostlinnými, zvířecími a geometrickými motivy. Vzduch odváděla vysoko ve zdech malá okna, která umožňovala větrání, ale chránila před přímými paprsky pálícího slunce. Uprostřed místnosti bylo do podlahy, dlážděné kamennými deskami, zapuštěno ohniště. Hosté seděli na hliněných lavicích nebo na rohožíchna zemi.

Vnitřní části domu, které sloužily za vlastní obydlí majitele, obklopovaly centrální převýšený čtvercový sál se stropem podpíraným zpravidla čtyřmi čtyřmetrovými sloupy, takže světlo a vzduch do něho vnikaly shora. U zadní stěny stálo sedadlo pro pána a paní, opodál nádržka s vodou na umývání a domácí oltář. Také stěny tohoto sálu zdobily fresky. Z něho se vcházelo do řady menších pokojů, z nichž nejcharakterističtější byla ložnice s výklenkem pro lůžko v nejjižnější ztluštělé zdi domu. Izolovala spáče od okolního ruchu, v létě ho chránila před vedrem, a naopak v zimě akumulovala více tepla. K ložnici přiléhala šatna, koupelna a záchod. Zvláštní pokoj, dříve považovaný za ,,ženský", vykládá Crocker jako pracovnu pána domu. Schodištěm bylo možno vystoupit na plochou střechu, kde stála k severu otevřená lodžie, vhodná k posezení i ke spaníza velkých veder.¨Vily celkově měly 20 až 28 místností.

Tento text je autorem uvolněn pro použití na cs.wikipedia.org pod licencí GFDL.